15. den 29.5.2013 CanyonlandsRáno se naše parta rozdělila na dva tábory. Marta, Honza a Jarda podnikli velmi náročnou túru do srdce Canyonlands Needles a Helča, Lenka a Láďa poznávali krásy městečka Monticello.
Pěší výlet v Needles Budíček nás probral v šest hodin ráno, abychom mohli vyjet nejpozději v sedm hodin a do Needles dorazit po osmé hodině. Naše autíčko nás dopravilo k Elephant Hill, kde na udusaném parkovišti stálo dalších několik vozidel. Od tohoto parkoviště vedla cesta pro automobily s náhonem na čtyři kola, která by nám usnadnila cestu k našim cílům, ale již na první pohled nám bylo jasné, že by tuto písečnou strmější cestu plnou velkých kamenů mělo problém vyjet i větší terénní vozidlo. Po výšlapu několika kamenných stupínků na začátku pěší trasy se nám naskytla možnost vidět typické americké auto s korbou, jak se nahnutě škrábe píď po pídi do kopce, s takovou námahou, že jsme se divili, že je vůbec možné cestu vyjet nahoru. Počasí nám tento den přálo. Obloha byla bez mráčku, za to nebylo tak velké horko, jaké bychom zde čekali. Vybavení dvěma batohy s celkovou zásobou přibližně 12,5 litrů vody jsme vyrazili po hladkých plochých kamenech, skalní úžinou a stále výše stoupajícím kaňonem směrem k Druid Arch. Cestou jsme překonávali klesání i stoupání po roztroušených kamenech a pískem pokrytých dnech kaňonu, až k místu, kde se skalní stěny scházeli do méně strmé, schůdné strže, která stoupala k plošině čnící nad úroveň procházeného kaňonu a poskytovala výhled na dvojitý útlý oblouk Druid Arch a pohled na skladní prsty čnící a klikatící se podél kaňonu, kudy jsme procházeli. Naobědvali jsme se sušeného masa, tenkých klobásek a zásobu cukru jsme získali z kostek slazeného ananasu, ten posloužil Jardovi po cestě zpět při nalákání jakési veverky, která mu ananas snědla z ruky. Cestou zpátky přesvědčovala Marta Honzu, abychom se nevraceli stejnou trasou, ale delší cestou okolo Chesler park. Od rozcestí se muselo šplhat do boku údolí a po úzkých cestách okolo skalních masivů jsme se protáhli až do jiného kaňonu a přešli opět na ploché hladké kameny a posléze vylezli do velkého kráteru-údolí lemovaného skalními prsty, pruhované červenooranžovou barvou, místy s černými skvrnami. Údolíčko bylo vyplněno křovinami a oranžovohnědým jemným pískem. Obešli jsme toto všechno a vraceli se zpět částečně po stejné cestě jako na začátku výpravy. Naše bolavá chodidla a unavená těla byla důkaz projitého okruhu okolo 21 km. Ještě než jsme odjeli z parkoviště u Elephat Hill Honza si nemohl nechat ujít pokus vyjet alespoň první část cesty pro vozidla s pohonem na všechny kola. Jarda fotil, jak se mu zahrabávali gumy do písku. Prázdné autíčko skučelo, jak se snažilo vyjet, alespoň malý kousíček cesty. Procházka po Monticello Láďa, Lenka i Helča si chtěli přispat na motelu. Leželi v zatemnělém pokoji, rozespalá Helča se otočila po zdroji světla, původně si pomyslela, že druhá skupina, nechala otevřené dveře a najednou spatřila postavu a vykřikla leknutím. Osoba, pravděpodobně úklidová četa z motelu, se lekla neviditelné osoby zachumlané v dece, vykřikla a utekla. Láďu a Lenku také vzbudil dvojitý výkřik a trochu je polekal, nakonec všichni zase v klidu usnuli. Další úklidová služba už nepřišla.. K poledni se všichni vydali prozkoumat městečko Monticello. Prošli si místní park, obchody a zahráli si turnaj v minigolfu. Pořádně se najedli v Subway, kde se vyrábí pěkně naplněné chutné bagety. Večer se všichni sešli na pokoji. Popíjeli pivo, hráli karty a praskali nafouknuté balonky. Autor: Marta |